Představme si třeba mladého muže, říkejme mu Petr. Petr mluví, používá celé věty, umí do velké míry fungovat samostatně. Chodí do práce, objedná si jídlo, osprchuje se. Je ale nešikovný sociálně. Ve škole zažil šikanu, v práci se mu každý vyhýbá, je osamělý. Uvědomuje si, že má PAS a to ho trápí, cítí se bezmocný a trpí depresemi. Když měli v práci nečekaný výpadek proudu, Petr dostal tak velkou úzkost, že musel být několik dnů hospitalizovaný.

Petr trpí tzv. lehkou formou autismu. Slovo lehký ale nevystihuje to, co každý den prožívá. Umí se o sebe prakticky postarat, ale stačí, aby se jeden kousek každodenní skládačky změnil, a je bezradný.

Někteří lidi s PAS trpí ještě vážnějšími potížemi. Spousta z nich nemluví vůbec a používá ke komunikaci obrázkovou řeč. Často si neumí říct o to, co potřebují. Žijí ve velkém chaosu, nemusí rozumět tomu, co se po nich chce. Můžou si připadat v neustálém ohrožení (hlasité zvuky, ostré světlo, někdo na mě mluví, dotýká se mé ruky, panikařím…).

Mají velké potíže se sebeobsluhou, např. sprcha, čištění zubů, oblékání, jezení. Tyto potíže souvisí s poruchami motoriky (neobratnost) a poruchami exekutivních funkcí, které nám umožňují plánovat jednoduché činnosti, jako třeba: mám žízeň – zkusím si zabezpečit pití – naliju vodu – napiju se. Zdá se to až neuvěřitelně snadné, a přesto pro velkou část lidí s PAS je tento sled myšlenek neuchopitelný a neumí tuto činnost realizovat. Zdánlivě jednoduché činnosti se tak mohou změnit na velké výzvy.

Pro lidi s PAS na tomto konci spektra je asistent naprosto nezbytný. Pomáhá jim orientovat se v situacích, které nám připadají všední, dodává jim pocit bezpečí, řádu, a logiky v pro ně chaotickém světě.